Na konci 19. století mohli čeští diváci okusit počátky filmového umění pouze při představení kočovných kejklířů a kouzelníků, kteří pohyblivými obrázky zpestřovali svůj program. Tito kočovníci mezi sebou promítané filmové scénky vyměňovali a při kšeftu „Honby na kance“ za „Popravu mandarínovu“ neznali bratra. Mezi nimi byl i Pasparte, kterému se podařilo otevřít první stálý pražský biograf, a s amatérským filmovým nadšencem Kolenatým se rozhodl přejít k natáčení prvních tuzemských filmů. Jedním z jejich protagonistů měl být populární kabaretní komik Jára Šlapeta…
Pod trojicí jmen Pasparte, Kolenatý a Šlapeta se skrývají tři skutečné postavy, které zasáhly do počátků české kinematografie – Viktor Ponrepo, Jan Kříženecký a Josef Šváb-Malostranský. Scénárista Oldřich Vlček však ve svém příběhu jejich reálná jména nepoužil, protože se jejich osudy jen inspiroval a chtěl tak předejít faktickým nepřesnostem. Vlček po celý svůj život patřil k oporám činoherního souboru pražského Národního divadla, nicméně své další umělecké uplatnění našel jako dramatik a scénárista. Svůj scénář o filmových průkopnících napsal k 80. výročí československé kinematografie a Menzelovi ho údajně nabídl při setkání v sauně Národního divadla. Menzel mu na oplátku svěřil menší roli jednoho z raných „distributorů“.
K větší popularitě filmu nepřispěl ani sám režisér, který s filmem nebyl úplně spokojený. Jeho nespokojenost však neměla důvod, protože je velmi osvěžující vidět pod jeho taktovkou jinou látku než tu z pera Hrabala, Svěráka a Vančury, stejně jako místo historek z venkovského prostředí příběh ze secesní Prahy. Tu Menzel zobrazuje velkým smyslem pro detail a jeho kostymér i architekt si s výtvarnými prvky hrají s evidentním zalíbením. Jaromír Šofr pak našel přesně odpovídající styl pro kameru, kterou pomáhá dokreslit lehce melancholickou vzpomínkovou atmosféru.
Nostalgie je slyšet i z hudby z pera Jiřího Šusta, který pro ústřední melodii využil jednoho ze svých starších motivů. Retro stylizace do přelomu století Menzelovi navíc umožňuje film prokládat vizuálními gagy a to jak v „realitě“, tak ve vlastních němých filmech - ve spolupráci s pantomimickou skupinou Cvoci režisér vytvořil natolik přesné variace na němé grotesky, že dobová kritika tvůrce pochválila za zveřejnění dosud neznámých archivních snímků.
Ve filmu samozřejmě nevystupují jen mimové. Hlavní roli Pasparta si zahrál Menzelův dvorní Rudolf Hrušínský a pro mě se jedná o jednu z jeho nejlepších rolí. V šedesátých letech ho filmoví režiséři trochu škatulkovali do postav nekňubů sbírajících odvahu pro vnitřní vzpouru a Hrušínský byl v těchto rolích trochu tlačený do chvílemi nepříjemného „podehrávání“ podtrženého vnitřním monologem (Spalovač mrtvol, ale také Hrdina má strach, Třicet jedna ve stínu, Vražda po našem…). V osmdesátých letech pak tvůrci herce často stylizovali do polohy moudrého ironického glosátora okolí (Postřižiny, Vesničko má středisková, svým způsobem i Tři veteráni). Pasparte z Báječných mužů je oproti tomu entuziastickým „mužem činu“ a Hrušínského skvělá forma dává snadno zapomenout, že je pro postavu trochu starý.
Pozoruhodnou hereckou kreaci vytvořil sám Jiří Menzel, který se obsadil ro role Jana Kolenatého. Svého rozhodnutí později litoval, protože režírování v dobovém kostýmu nebylo pohodlné. Nicméně role nervózního filmového nadšence je přesně pro něj, pro diváka pak je v postavě režiséra-otce zakladatele české kinematografie svým způsobem symbolický. Do role populárního lidového kabaretiéra nemohl být ve 2. polovině sedmdesátých let obsazený nikdo jiný než Vladimír Menšík, jehož účast v Menzelově filmu je unikátní. Chválit Menšíkův výkon je nošením dříví do lesa, snad jen podotknu, že i tentokrát má na kontě několik výrazných scén, ve kterých se ale díky režijnímu vedení neztratili ani jeho spoluhráči.
V roli Pasparteho schovanky se ve své jediné filmové roli objevuje skvělá divadelní režisérka Hana Burešová, jako jeho dcera pak tehdy začínající Jaromíra Mílová. Jako Hrušínského filmovou snoubenku Menzel vybral Blaženu Holišovou, kterou už před lety chtěl k herci postavit jako paní Důrovou v Rozmarném létě (k tomu nedošlo z důvodu hereččina těhotenství). Velmi vzácná je i možnost vidět v menších rolích filmových obchodníků cimrmanologa Oldřicha Ungera a Viléma Lipského, otce režiséra Oldřicha a herce Lubomíra. Za skvělou menší komickou roličku si pochvalu zaslouží Josef Somr.
Jiří Menzel o sobě tvrdil, že je zakázkový režisér točící scénáře, které jsou mu zadané. To ale nebyla moc pravda, protože si látky spíš vybíral sám z okruhu svých oblíbených autorů. Báječní muži s klikou ale ukazují, jaká je škoda, že podobných méně autorských projektů nezkusil víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat